Jak na “kreativní koutek” pro děti.
Upozornění: Článek obsahuje fotografie zachycující 40 minut reálné a spontánní akce. Nejsou ani trochu ilustrativní. Jsou dokumentární. Zobrazují realitu tak, jak leží a běží.
Nikdy jsem nebyla minimalista (i když teď, s dětmi, mě často napadá, že bych nejraději všechno vynesla ven a měla tak vždycky dost místa). Mám ráda barvy na zdech, obrazy, květiny a originální dekorace (když jich není moc). Vždycky jsem se snažila mít doma útulno a trochu tvůrčí prostředí. Nejsem člověk, který by lpěl na dokonale bílé zdi nebo srovnaném stole. A tak pro mne nebyl problém přijmout fakt, že dětem “nic není svatý” a v klidu pokreslí zeď.
Ale ne každý je s tím v pohodě. A já to chápu. Na druhou stranu je, myslím, dobré se trochu připravit na to, že ne vždycky se mi podaří dítě uhlídat a nasměrovat štětec tím správným směrem. A přiznejme si to, ne vždycky se člověku podaří takovou šmouchu přejít s nadhledem.
Protože já i manžel jsme tvůrci, je doma spousta věcí, které děti chtějí zkoumat a pracovat s nimi. Pohybujeme se ve světě hudby, divadla, řemesel a výtvarného umění. Všude, opravdu všude NĚCO je. Tužky, papíry, barvy, kytary, noty, látky, provázky, flétna, hmoty, rumbakoule .. I když se to snažíme dávat na přesně určené místo, funguje to minimálně. A když už, tak přibližně na 15 minut.
V článku se budu věnovat té výtvarné části naší domácnosti. Ta je celkem náročná v tom smyslu, že málokdy pracujeme jen s jednou věcí (vodovky, voda, štětce, papíry nebo nůžky, papír, lepidlo atd.) čili jsou větší nároky na prostor i vybavení.
Nejsem zastánce velkého omezování v tvůrčí činnosti a zákazům. Mám pocit, že se dítě musí cítit bezpečně a svobodně aby se mohlo otevřít. Ve škole ho čeká hodnocení a nutnost věci dělat podle návodu, to ale doma mít nechci. Domov je místo, kde spolu fungujeme všichni. Máme pravidla, která se pokoušíme dodržovat, to je jasné, ale zároveň se snažíme mít podporující a respektující prostředí v kreativním vývoji dětí i nás samotných.
“A kam to všechno dám?”
Asi tušíme, že by dítě mohlo nebo mělo mít od určitého věku svůj stolek nebo jinou formu pracovního místa. Prostor, kde se soustředí, “pracuje” a má kam si uložit pomůcky na kreslení, malování atd. Často stolek vidíme například na fotkách v dětském pokojíčku a já si nejsem jistá, zda je to ideální řešení (do určitého věku). Neříkám, že je to špatně, ale osvědčilo se nám mít “kreativní koutek” v blízkosti našeho, dospělého koutku. Dítě nás přirozeně napodobuje a chce dělat věci, které u nás vidí, čili je šance, že u činnosti zůstane delší čas, když bude s námi a zároveň ho máme pod kontrolou. Protože ne vždycky máme možnost být s dítětem nonstop a když budeme v jiné místnosti, dítě přijde, protože chce proces sdílet a nebo s něčím potřebuje pomoc. U nás byl vhodný prostor v kuchyni. Ale záleží jaké jsou možnosti, samozřejmě.
Co při zařizování nevynechat?
Pracovní plocha a židle
Stůl, deska, hluboká police. Je to jedno. Důležité je aby byla ve správné výšce a dítěti se u ní pohodlně sedělo a aby byla stabilní. První stolky jsou většinou 45 cm vysoké. Výška sedáku pak kolem 30 cm. Je dobré si všímat jak u toho dítě sedí, zda není potřeba desku zvýšit, zda má dost prostoru na ruce - lokty. Když u stolu sedí se sourozencem, jestli si tam nevadí, nedrkají apod. (Nebavíme se o školácích, ale o věku 1 - 5 let přibližně, stále jde tedy o hru.)
Uspořádání
Vše co dítě používá by mělo mít v dosahu, ideálně ze sedu. Cokoli co ho vytrhne z procesu, může odvést jeho pozornost a tím vám skončí 15 minut klidu. Tady přijdou na řadu stojánky na pastelky, fixy, krabičky na modelínu, pořadače na papíry. Pokud máte prostor na šuplíky, využijte ho. Časem se vám nahromadí další materiál, který je, řekněme, sezónní a nepoužívá se denně, ale je dobré to všechno udržet na jednom místě.
Záleží také na tom, zda je dítě pravák nebo levák. U menších dětí většinou není preference jedné strany tak zřejmá, alespoň mé děti to tak mají. Pokud ale vaše dítě preferuje jednu stranu je dobré mu dát pomůcky tam, kde pro ně nebude sahat přes ruku.
Označení otevřených stojanů a pořadačů není většinou potřeba, když do nich dítě vidí a časem si tak určitě vytvoří vlastní systém, ale u uzavřených krabic je značka na místě. Pomůže v orientaci při hledání i úklidu. Může být samolepka, štítek, piktogram, fotka a časem i text.
3. Galerie
Možnost vystavit svůj výtvor. To, že má své místo na zdi nebo poličce je pro malého tvůrce nesmírně důležité. Dáváme mu najevo, že si jeho práce a pohledu na svět vážíme a že ho uznáváme.
Klasické nástěnky, speciální rámečky, poličky a stojánky nebo “čestné místo v obývaku”. Promyslete kam takovou galerii umístit. Určitě by měla být i mimo koutek samotný, mimo dětský pokoj. Třeba v kuchyni nebo obýváku. Někde, kde je to “významné” a kde to může vidět i někdo jiný než vy. Dítě má pak šanci se pochlubit, prezentovat a cítit hrdost za svůj výtvor.
4. Materiál a styl
Při výběru a plánování takového místa je dobré si říct, jak moc mi bude trhat žíly, když bude stůl, židle nebo blízké okolí docela rychle “zničené”. Záměrně píšu uvozovky, protože každý vnímáme slovo zničené jinak. Můj překlad slova zničené je totální rozklad. Pro jiného barevný je to flek a samolepka na židli. Tady je dobré se na chvíli zastavit a promyslet si, jestli chci dokonalý koutek z Pinterestu nebo místo, kde se dítě bude cítit bezpečně (může se svobodně projevit a je to opravdu jeho místo).
Pro možnost Pinterest doporučuji různé druhy ochranných podložek, ubrusů apod. Ale ani to není 100% a hlavně vás a dítě nutnost všechno nachystat před samotnou akcí, která je většinou spontánní, celkem spolehlivě odradí od aktivity samotné. Můj názor, samozřejmě.
Pro možnost Bezpečného prostředí jsou vhodné kusy buď z druhé ruky, diy (náš stolek je z police z mé staré šatní skříně a židle z bazaru) nebo levnější varianty z různých řetězců. Osobně dávám přednost nábytku z masivu (hojně a levně dostupný je z borovicového dřeva) a nelakované. Když se poškodí dřevo, dá se celkem snadno obrousit, ale lak ne. Navíc levnější varianty jsou většinou desky různých materiálů s fólií a ta jak se poškodí, jde to pak celkem rychle pryč celé a bije to do očí mnohem víc, než rýha na desce dřevěné.
5. Pole působnosti
V minulém článku jsem zmiňovala fakt, že se celkem určitě stane, že je dítě tvůrčí i jinde než u svého stolu. Je to tak a je fajn s tím počítat. Proto doporučuji mu takových možností vybití dát víc. Když se bavíme o výtvarném směru, tak dobře funguje tabulová stěna. Máme ji v chodbě k dětskému pokoji. Vznikla v době, když byla korona a náš byt a pokojíček zvlášť, už byl moc “těsný”. Stačila běžně dostupná barva na tabule a část stěny se změnila v prostor pro volné čmárání. Natřela jsem jí v celé ploše (ode dveří ke dveřím) do výšky zhruba jednoho metru. Bylo mi jasné, že do výšky kreslit nebudou, ale vedle, na bílou zeď přetáhnou snadno a tomu jsem se chtěla vyhnout. Proto je to takový dlouhý pás kam se navíc pohodlně vejdeme i všichni čtyři, když na to přijde.
Další takové konkrétní místo nemáme. Ale často roztahujeme velké papíry v obýváku nebo pracujeme společně u jídelního stolu.
6. Materiál
Škála je pestrá. Všechny možné barvy, tužky, ergonomické voskovky, křídy. Lepidla, barevné papíry, korálky, hmoty… Mohla bych psát dlouho. Na co ale myslím často jsou papíry. Většinou máme nějaké potištěné, ale zpracovávám téměř všechny tvrdé papírové obaly: Krabice od potravin rozstříhám a na karton se pak maluje. Jednak se hned nezmačká, neprotrhne a nerozmočí, druhak se lépe vystavuje a v neposlední řadě se děti učí, že se krabice nemusí rovnou vyhodit.
Dál celkem často používáme i těsto. Mouka a voda stačí na vznik stavební hmoty. Dobré jsou i různé přírodniny. Použít se dá prakticky cokoli.
Náš domov je otevřený pokusům, hledání a zkoumání. A podle toho taky vypadá. Rozhodně nečekejte, že máme pořádek, naleštěno a všechno na svém místě. Ne, náš domov je jeden velký proces. Je to někdy výzva, ale jsem za to ráda.
Přeji vám, aby ten váš byl takový ve kterém je vám milo. Vám i vašim dětem.
Mějte se rádi a miloju.
Marta
Příští článek: Vysoce citlivý interiér