Čtyři lekce, které dostanete od kreativního dítěte
Chtěla bych s vámi sdílet svou zkušenost s dětskou kreativitou. S jejím nekonečnem a nespoutaností. Původně jsem chtěla dát dohromady rady, jak dětskou kreativitu podpořit, ale to bych napsala jen větu “Nechte je být.” a bylo by.
Z jedné strany je kreativita tvořivost v uměleckém nebo řemeslném slova smyslu. Sem patří všechno čmárání, patlání, trhání, žmoulání a další činnosti, které jsou z pohledu dospělého jedince pouhou destrukcí hmoty. Dále bušení do stolu, dupání, tleskání, zpěv, rytmizace slov.
Tady máme dost pomůcek a materiálů, které můžeme nakoupit a věnovat je dítku. Prstové barvy, voskovky a pastely různých velikostí a tvarů, modelíny apod. U nás jsou dost oblíbená i třpytivá “lepidla”, zbytky látek, dřeva, kartony. A hudební nástroje všeho druhu, vlastní písně a melodie a nastupuje i psaný text (zatím jsou to vymyšlená písmena, ale už mají konkrétní tvar a rytmus).
Na druhé straně je to samotný proces objevování. Možnost hrát si a stavět sebe před výzvu “co s tím provedu”. Je to velmi důležitý aspekt celého kreativního myšlení. Fakt, že nedostanu hotovou věc nebo program, ale cosi, z čeho si já sám vytvořím, vymyslím svůj ideální výsledek.
Kdo by se sháněl po konkrétních hračkách, tak se jim říká “otevřené” nebo “hračky s otevřeným koncem” - open ended toys a většinou jsou v sekci Montessori. Pro mne je to všechno co najdu venku: větve, tráva, písek, kameny, bláto z louže apod. Doma to pak může být prakticky cokoli z “dospělého světa”, co nevím k čemu slouží a tak to vezmu po svém, ale "bestseller" jsou jednoznačně role od toaleťáku.
Kreativitou jednoduše rozumím otevřenost impulzům, které dostávám a moje reakce na ně. Je to fantazie. Schopnost vymýšlet si a komunikovat skrze barvu, hmotu, zvuk, slovo. Moje mysl je otevřená a připravená. My, dospělí se na to často musíme ladit, soustředit a vyhrazovat si čas na kreativní myšlení. Dítě prostě koná.
A s konáním souvisí i pár lekcí, které stoprocentně dostanete, pokud vašemu dítěti dovolíte být kreativní.
Lekce 1. “Tady máš svůj kreativní koutek, zlatíčko.”
Jedno místo neexistuje. Nečekejte, že dítě s činností vydrží na jednom místě. I když bude mít top stolek s šuplíčky a vyňuňaným designem, tak pokud ho k němu nepřivážete nebo mu není alespoň pět, tak je celkem minimální šance, že svou kreativitu bude vykonávat pouze na tom místě.
Věčně bude malovat na zemi, na židli, na kuchyňce. Modelínu řezat nožem nebo nůžkama a ne dřevěnou špachtlí. Barvy bude míchat prsty a nanášet špejlí. Bude pochodovat s bubnem v ruce a vykřikovat svou válečnou píseň. Bude psát manifesty na všechno co mu přijde pod ruku.
Těch situací, kdy se ho budete snažit vrátit na místo bude nespočet. A tady je důležité si položit otázky:
“Co od něj chci?”
Proč to dělám, proč mu takovou hru nabízím?
Je to jen potřeba zabít čas nebo mu tím chci otevřít kanály vnímání a nechat ho se naučit reagovat na vzniklou situaci?
Chci aby přijalo mou pravdu že na vodovky je štětec nebo ho chci nechat ať najde sám cestu k tomu jak dostat barvu tam, kde ji chce mít? Ať si na ni sáhne, pozná ten konkrétní materiál?
Často se stane, že rodič (většinou maminka, ale není to pravidlo) podvědomě dítěti nabízí kreativní hru protože to on sám potřebuje. Potřebuje se sám trochu upatlat, něco si vyrobit, něco si vymyslet, zahrát. Jen tak.
Ideální stav je, když tvoříte vedle sebe. Může to být čas, který trávíte spolu, ale vy nejste ten, kdo vede. Sdílíte spolu nadšení a proces, ale nepředáváte si žádné “pravdy”, které by vaši fantazii uzavřely. I proto je skvělé, když má dítě možnost mít svou “práci” u té vaší - sedíte u jednoho stolu, na zemi, v posteli atd. Jste na stejné úrovni a spolu.
Je důležitá forma a to jedno konkrétní místo?
Není. Důležitý je proces.
Samozřejmě přijde čas, kdy psací písmeno K bude muset vypadat jako K. Alespoň trochu, dokud se to nenaučíme. Pak ho stejně budeme psát identicky s B a H …
Lekce 2. “Já to zvladnu sám!”
Ano, zvládne. To, na co se dítě cítí, to zvládne. Ať už je to skok z postele, šplhání na strom, stříhání normálníma nůžkama nebo složení vlastní písničky. Opravdu to zvládne. Svým způsobem, svojí cestou.
Není potřeba jim (většinou) do čehokoli zasahovat. Jasně, když se honí po bytě s nůžkama, tak tady je prostor pro zásah naprosto evidentní. Pokud ale sedí v klidu na zemi a snaží se ustřihnout kus papíru, není čeho se bát. Je důležité získat zkušenost, i když je to špatná zkušenost.
Vždycky se sama sebe zeptám: “Co se může stát?” Může se střihnout do prstu. Umře? Upadne mu ten prst? Nebude už v životě chtít stříhat? Ne, zjistí, že jsou ostré.
Lekce 3. Hranice
Jsou a jsou důležité.
Jestli nechcete aby to u vás doma vypadalo jako když Mr. Bean maloval, tak hranice nastavte. Stručně, jasně, pevně.
Já jsem hodně benevolentní, ale s fixou na gauč nesmí. A vědí to. Stejně tak ale vědí, že na stěnu v kuchyni malovat můžou. V kuchyni ano, v ložnici ne. Ta je maminky a tatínka. A když se náhodou stane nehoda a náhodou je čára od fixu na gauči, tak nedostanou vynadáno, ale dostanou mokrý hadřík a jdou to umýt.
Lekce 4. “To je pěkný obrázek!”
Samotná věta “To je pěkný.” je hned vedle “Máš za jedna a jdi si sednout.”
Neřekne to dítěti vůbec nic. A nám, koneckonců, taky ne. Kolikrát jsme něco nebo sami sebe prezentovali a očekávali jsme diskusi a téma naší práce a dostalo se nám jen “Děkujeme, my se vám ozveme.”? A jak vám bylo?
Když za vámi přijde dítě s výtvorem nebo objevem čeká, že se do jeho procesu tvorby zapojíte. Zajímá ho váš názor, vaše pocity. Kdyby mu to bylo fuk, nepřijde.
Když nejsem v procesu s dítětem od začátku, ale dostanu to privilegium být u výsledku, začínám reakci většinou citoslovcem. “Jéé”, “Ty brďo!” ale bohatě stačí “Hmm”. Tím získám trochu času a jsem schopná se na výtvor zasoustředit. Dát mu svou plnou pozornost. Díky tomu mohu s autorem rozvést dialog a dané téma. Následují otázky na kombinace barev, na rytmus nebo volbu materiálu. A když zrovna čas nemám, počká, protože mu vysvětlím, že bych se mu teď věnovat nemohla a to by byla škoda.
Otázky typu “proč, jak a co” jsou mnohem přínosnější pro obě strany. Vám to hodně napoví o procesu myšlení vašeho dítěte (to se hodí, až začne malovat oběšence) a dítě se učí rozvíjet svou myšlenku a připravuje se na všechny obhajoby svých názorů, které ho v životě čekají. A také mu dáte jasně najevo, že vám na něm záleží.
Kreativita je přirozená součást dítěte. Pokud dítě “není kreativní”, tak jen nemá možnost být.
My, rodiče, máme často pocit, že musíme děti někam/k něčemu vést. Aby z nich “něco bylo”. Hned. Ale tím ženeme čas uměle kupředu. Předháníme se, čí dítě, kdy začalo číst, tleskáme, když udrží tužku (kterou jsme mu půl hodiny štelovali do ruky) a tím mu nevědomky zavíráme fantazii, tvořivost a svobodu projevu do krabičky, kterou bude později těžko otvírat. Cpeme mu svou vizi, svou pravdu a nenecháme ho si na to přijít.
Dítě by se mělo učit, to ano. Ale taky by mělo mít možnost vymyslet si něco svého a proto by mělo mít čas se nudit.
O tom, jak svůj domov otevřít kreativnímu teamu bude některý příští článek.
Díky za pozornost a miloju.
Marta
Slíbené tipy na knihy:
Koncept kontinua, Jean Liedloffová
Montessori do každé rodiny, Tim Seldin a Lorna McGrathová
Škola srdce(m), Godi Keller
Svobodná hra, Justina a Petr Danišovi
A velmi důležitá na závěr: Justýnka a asistenční jednorožeč, Kateřina Pantovič