1. "Kdo se nebojí, nesmí do dílny."
Na konci září proběhl další z kurzů čalounění nábytku. Tentokrát byla sobota věnována židlím. Několik sedáků, jedna retro točitá židle, starožitný taburet s pružinami nebo dvě štokrlata na výměnu popruhů. To vše v jedné dílně.
Jsem ráda, že se nám v sousedské dílně Dok16 daří udržet takovou směsku na každém workshopu. Je fajn se podívat i na jiné postupy práce. Většina sedáků totiž není zas tak stará a jsou na dřevotřískové desce a jejich výměna (pokud není deska poškozená a není nutné ji vyrobit znovu) je poměrně jednoduchá.
Proč to ale píšu?
Jednoduše bych vám chtěla říct, že pokud chcete přijít, ale bojíte se, tak stejně přijďte. Nejste totiž sami, kdo má strach nebo respekt. Často na kurz chodí lidé, kteří takové prostředí nemají zažité, nedrží denně v ruce nářadí nebo nejsou tolik zvyklí na fyzickou práci. A přesně pro vás takový kurz je.
Nikdo nečeká, že budete zkušeně tancovat po dílně a ani se nezeptáte co máte dělat a pic, máte hotovo. Že se ani se nezapotíte a jdete domů. Cílem je zkusit něco nového. Něco, co běžně neděláte, možná jste si ani nikdy nemysleli, že to někdy zkusíte. A to vyžaduje odvahu. Odvaha nás umí posunout dál. Za hranice.
Na první workshop čalounění křesel se přihlásila jedna dáma a už podle komunikace, která proběhla před samotným setkáním, mi bylo jasné, že bude minimálně velice pečlivá. Křeslo důkladně změřila. Každou jeho část rozkreslila a popsala. Konzultovala výběr látky. Je pravda, že křeslo, které se mělo za víkend proměnit, bylo komplikované a sama jsem byla ráda, že mě tímto přístupem hecuje k tomu, abych nepodcenila vlastní přípravu.
V sobotu ráno přijela drobná a lehce nervózně vypadající paní s křeslem, které bych dávala dohromady několik dní. Dokola se ptala: „A to opravdu zvládneme?“ a já odpovídala: „Nevím, ale uděláme maximum.“ Během víkendu jsem na ní viděla obrovskou nervozitu. Často se ujišťovala, jestli to, co jsem jí řekla, dělá tak, jak by měla, jestli to dělá správně. Chodila se ptát na každou drobnost. A já byla tak ráda, že se ptá. Že se nebojí pochybovat a přináší otázky skupině lidí, kterou tím obohacuje. Měla totiž suverénně nejvíc práce. Měnilo se rozložení křesla a bylo potřeba znovu potáhnout i područky. O to byli ostatní účastníci „ochuzeni“.
Pro mě to byla veliká výzva. Jako vždycky, jsem se snažila věnovat se všem stejně, čili jsem neustále běhala od křesla ke křeslu, ukazovala a radila. Což je samo o sobě docela nálož. A k tomu mi běželo hlavou: „Jak tohle dopadne?“.
A dopadlo to fantasticky. Stihlo se to, co bylo v plánu. Uf. Šla jsem domů s pocitem, že jsem nemohla udělat víc a že věřím, že si paní zvládne došít područky.
To, jak to nakonec celé dopadlo, jsem zjistila až teď. O několik měsíců později, protože přišla znovu. Přišla si udělat sedák na židli. Od začátku se smála, byla nesmírně šikovná a hodně mi pomohla, protože už věděla, jak se obkreslí molitan, jak se pracuje s rounem a kde si co natřít lepidlem. Hrdě mi ukazovala, jak sama dodělala křeslo, jak slouží a je obdivováno. Díky ní. Díky její odvaze. Ale i pokoře se kterou tenkrát do dílny přišla. Protože ta jí otevřela cestu k naslouchání a důvěře.
Včera mi poslala slíbené fotky „před a po“ s textem: „Moc děkuji za kurzy, které jsem si ohromně užila. Také mi zvedly sebevědomí.“. To i mně.
Napadá mě, že kdo se „nebojí“, nesmí do dílny. Já sama se bojím často. Když přijímám zakázku, mám vždycky hromadu pochybností o sobě, o svých dovednostech. Ale myslím, že díky tomu jsem schopná se učit a posouvat dál svou práci a přístup k vám.
Díky a miloju.
Marta
